STARÝ ZÁMEK CHUDENICE, MUZEUM J. DOBROVSKĚHO CHUDNICE : STRAŠIDLA

Ó hrůza byla , vlasy vstávaly, zuby drkotaly, když doma staří nám dětem za zimních večerů vyprávěli své strašidelné příhody. Nebyl to jen Ohnivý vůz, který každé noci přesně ve 12 hodin s koňmi a bezhlavým jezdcem vždy několikrát projel po Bráně (Tyršova ulici) a pak pěšinou u Palečkovic chalupy se bral na trávníky, kde se světélky zmizel v tůni nebo zajel po lukách Trávníků do blízkého nového rybníka pod Kozím brdem, byla to i půlnoční řádění v panských maštalích, v zámeckém dvoře, strašidelné zjevy v panských sýpkách, a půlnoční bílá žena na hřbitově a pod. Vše se odehrávalo kolem půlnoci, a tím naháněli dětem tolik strachu, že každý před půlnocí civěl raději doma – a je ti staří klidně, často dlouho do noci, ba i do rána chodili bezpečně – po hospodách. To byl také účel!

Ohnivý vůz jezdil po bráně od doby, kdy kluci ve Bráně na panské zdi rozbili pěkný na skle malovaný obraz svaté Anny, tak zvané "samo-třetí", až do té doby, kdy nahrazen byl novým papírovým obrázkem Panny Marie.

V panských maštalích, které byly postaveny ze zdiva pobořeného kostela sv. Bolfánka, vždy před půlnocí povstal takový vítr a zvonění, že dobytek se plašil, a přetrhav řetězy, utekl z maštěle i s ustrašenými pacholky. Také to trvalo jen tak dlouho, než chuděnský pan farář tomu zvláštními modlitbami učinil konec.

A o sýpkách? To bylo řečí! Toho byl vinen sám pan farář Souhrada. Když roku 1888 byly z farního kostela odstraněny boční oltáře a uloženy v panských sýpkách, začalo na sýpkách strašit. Denně kolem půlnoci bylo tu slyšeti dunivé rány, téměř po celou noc bývalo tam světlo, někdy i zpěv se tam ozýval a pod. Často jsme vyběhli před dům pozorovati, co se v sýpkách děje, ale když brzo na to přetínští si odvezli ze sýpek chudenických milý oltář sv. Václava (socha se ztratila), zanikly pověsti o strašidlech na sýpce tak brzo, jako se vyrojily.

A bílá žena na hřbitově? To byla asi také lapálie. Sedávala ta žena kolem půlnoci na starých vykopaných rakvích při umrlčí komoře a co chvíli pobíhala pak po hřbitovní zdi. Proč to? Inu proto, že ořechová alej měla vždy hojně ořechů! Když ořechy roku 1929 pomrzly, ztratila se s nimi i bílá žena ze hřbitova.

Tak to tedy bývalo s těmi strašidly. Všechno mělo svůj účel. Dnes ani nikoho nenapadne strašit bezhlavým jezdcem u Černého kříže, protože ten už nehlídá třešně v "Rajčůlu", ba ani Na hlíně u sv. Trojice nechodí černý kněz, protože tam třešně vymizely! Dnes už strašidel není – a tak pověrčivost u vzdělaného lidu nemá místa.