STARÝ ZÁMEK CHUDENICE, MUZEUM J. DOBROVSKĚHO CHUDNICE : KMOTRY PRAPORU

Bylo už po půlnoci, když vážený ředitel černínského panství, a potom i čestný měšťan chudenický, pan František Bauer, dokodrcal se domů. Moudrá a přísná jeho choť, paní Marie, vyšla mu se svící vstříc ke schodům, aby po starých dřevěných schodech nedělal zbytečný rámus. Málo bylo takových případů, že pan dirigent zdržel se pod ochrannými křídly panké pospody ,, U černého orla'', ale přece někdy zapomněl na hodiny.

,, Poslouchej Franci, zapomněl jsi na Navrátilov!'' vytýkala mu paní choť, když ho zavedla do pokoje a čekala, co jí na to odpoví. Pan dirigent se narovnal a klidně spustil: ,, I ba ne, víš ty mámo, pro těch pár let, co tu ještě budeme, nestojí to za to, shánět nějaký rozum, ať se máme dobře. Ale něco ti povím.''

,, Jen tak nekřič, já dobře slyším, nech to na ráno, teď se jdi do hajan prospat''

,, Ale mámo, není to nic platno, já bych plakal radostí, já ti gratuluji.''

,, Že zrovna já jsem dostal tebe, ne?''

,, Já ti gratuluji – ty budeš kmotrou našeho praporu, zrovna před chvílí jsme tě zvolili. A paní doktorovou také. Nebyl bych šel dnes ještě domů, teď teprv to tam začíná být nejhezčí, ale chtěl jsem býti první, kdo ti přinesu tu zprávu. Pan doktor Kvapil také už s tím odkvapil domů.''

,, No dobře, jdi si lehnout, ať odnesu světlo.''

Pan dirigent mlčky poslechl. Paní dirigentová odešla se světlem do své vedlejší ložnice. Nikdy si valně nevšímala řečí, jež manžel přinášel z úřadu nebo z hospody, ale tahle slova jí hučela v učích.

Kmotra praporu! Ta slova nedala jí už usnout a nemohla se dočkat rána, kdy podle jejího rozhodnutí vyzpovídá z toho svého Franciho a hned půjde dolů k paní doktorové na poradu.

Pan ředitel měl dobrou náladu. Normálně, když nešel do hospody, spal do sedmi hodin i déle. A zlobíval se pak. To prý je z toho, když člověk doma hnije, potom by prospal i soudný den. Ale jakmile někdy předržel, dávno před sedmou byl už na dvoře a divil se, jak někdo může spát celou noc a ráno být ještě ospalý. Ovšem, nevěděl, že mnozí probděli téměř celou noc.

Paní dirigentová dohlédla v kuchyni na kávu a přišla do pokoje pana dirigenta, aby se přesvědčila v pravdivosti včerejších slov.

,, Poslyš, Franci, cos mi to blábolil, když jsi v noci přišel? ''

,, Já? '' vzpomínal pan dirigent, ,, já nic neříkal''

,, Tedy to není pravda s tou kmotrou praporu? ''

,, Kmotra praporu – nu, to přece není blábolení. Ty jsi zvolena a paní doktorová také. Dva členové výboru zpěváckého spolku ,, Šumavan'' přijdou ti to dnes oficiálně oznámit. ''

,, Ty jsi blázen''

,,Jak to? ''

,, Až sem ti dva tvoji kamarádi přijdou, řeknu jim, že kmotrovství nepřijímám. ''

,, To ty neuděláš, to já vím. Odříci kmotrovství, je vždycky ostuda. To prostě nejde, to nesmíš nám udělat. Uvidíš, co tomu řekne paní doktorová. Koupím ti nové hedvábné šaty, dostaneš řezanou kytici, dám ti napsat nějaké říkání, zatlučeš hřebík do žerdi, proneseš při tom nějaké jadrné říkání, pak podržíš pentli, a – to snad je už všecko''

,, Já říkám, že jsi se zfamfrněl, no, až co řekne paní doktorová.'' A odešla do kuchyně dohlédnout na snídani. Při snídani pan dirigent připomněl paní choťi její povinnost, a řekl: ,, Tak je to ujednáno, budeš kmotrou praporu. Dojeď si do Klatov koupit látku na šaty, dej si je tam také ušít – ale pěkné, to ti povídám – a s paní doktorovou obstarejte nějakou tu pentli. ''

Paní dirigentová byla dobrá duše. S oddaností vžila se v tu úlohu a po poradě s mladičkou paní Annou Kvapilovou daly se obě kmotry hned do přípravných prací. Pan doktor Kvapil i dirigent Bauer těšili se z toho, že těm ženským přece nějakou radost udělali, a jejich paní manželky zase chválily štědrost svých pánů manželů.

Spokojenost vyvrcholila v den slavnosti. Přišla vytoužená neděle, svěcení praporu. Od časného rána bylo v zámku všecko v jednom spěchu, a to jak nahoře u dirigentů, tak i dole u doktorů. Na stole stála krásná kytice, na pohovce rozloženy nové hedvábné šaty, na dvoře před zámkem hrála budíček chudenická Staňkova kapela. Pan dirigent v radostném opojení vstával už před šestou hodinou ranní, a sotva před zámkem dohrála hudba, aby pak v průvodě hrála po celém městěčku, přiběhl k paní choti, aby jí dal poslední slavnostní pokyny. A řekl to zase docela prostě, jak vždy mluvíval: ,, Já musím napřed do spolku. V 10 hodin přijedou pro vás pan učitel Karel Jícha a pan sládek Bohumil Felix. Ať naše Zuzka dává pozor před domem. Obě kmotry buďte připraveny, přeříkejte si ještě těch pár slov a heslo, vsedněte hned do kočáru, nezapomeňte kytice a hlavně ty pentle, které jste ani mně ani doktorovi neukázaly, a kočí vás už doveze.

,, A kam nás má dovézti, abychom vás našly? ''

,, Chudenice není Praha, nic mu neříkejte, to on už bude vědět. Tak pa.... .''

Teď byl teprve shon. Krátce před desátou hodinou přišla paní doktorová. Bože, to bylo řečí! Celý měsíc o tom předem denně mudrovaly a ještě ani dnes nebyly hotovy. V nových šatech točily se před zrcadlem a napravovaly každý záhyb. Když tu náhle ozval se pisklavý Zuzčin hlas: „Milostpaní, honem, už jsou tu! ''

Sotva se vzpamatovaly ze Zuzčina pokřiku otevřely se dveře, vešla spolková deputace a klaněla se překvapeným kmotrám. Paní dirigentová nalila všem vína do pohárků na stole připravených a po připití na krásu dam a ke zdaru slavnosti nasedli všichni a odjeli. Zuzka dopila sama zbytek vína a brzo běžela také na slavnost.

Slavnost byla krásná, vše se vydařilo. Kmotry splnily svůj čestný úkol k plné spokojenosti lidu, manželů i členstva spolku. Mohutný průvod prošel městečkem, spolkový prapor ,, Šumavana'' prvně zavlál na žerdi zdobené lyrou s níž klidně dolů visely kmotrami darované dvě vyšívané těžké stuhy s nápisem: ŠUMAVAN A.K. M.B. 15. 8. 1870 .

Odpolední slavnost ,, na Jalovčí '' byla pak zlatým hřebem, protože přinesla spolku znamenitý finanční úspěch. Večerní muzika ,, U černého orla '' protáhla se do časných hodin ranních a oběma paním kmotrám se tam tak líbilo, že s povzdechem odcházely, protože ta noc byla prý nějak krátká.