STARÝ ZÁMEK CHUDENICE, MUZEUM J. DOBROVSKĚHO CHUDNICE : PETROLEJOVÉ OSVĚTLENÍ CHUDENIC

O pouti, posvícení a v masopustě často ani tři muziky nestačily pro chudenické a okolní chasu. Z jedné do druhé i třetí přecházeli tancechtiví návštěvníci, všude bylo plno, veselo a přátelská nálada. Jen ti ,, ozičkáři“ často tropili neplechu, že i rychtář musel zakročit k udržení pořádku. A to nebylo snadné s takovou cháskou, která plna rodícího se marxismu, držívala svá sezení v hospodě u Pešků a vždy ostentativně brojila proti sedlákům.

Od dob roboty celo i půllánoví sedláci udržovali přátelství s chalupníky. S nimi společně roku 1848 pochovali robotu do hrobu pod panské topoly na Oužlebí, kam slavnostní průvod donesl veškeré robotní nářadí, jako kosy, sekery, motyky, lopaty, hrábě a jiné i s figurou drába Vojtíška. Od těch dávných dob radovali se spolu ze svobody. Mnoho a mnoho veselostí provedli pak pro své potěšení a k pobavení celého městečka. Ať to byly jmeniny či narozeniny, svátky nebo dožínky, vždy bylo veselo. Což teprve pouť, posvícení a masopust. Bály se zpravidla končily až ráno. Sedlák bez muziky domů ani nešel. Ta ho doprovázela až před dům a často až do kuchyně, kde celá rodina byla hned na nohou a i děti tak na štítrop (na lačný žaludek) cpaly se kyselým zelím, zapíjeným ,, rumovanou“ černou kávou.

Ale hospodářský ples roku 1890 skončil neslavně. Podlaha sálu U bílé růže jen se v taktu prohýbala, ať se tančily staré tance baborák, baboračka, maděra, šotys, kolo a rejdovák nebo nové valčíky. Inu veselo bylo. ,,Krásná zábava je ten náš bál“, libovali si sousedé, když tu krátce před půlnocí se ozvalo na schodišti hlučný křik. To pořadatelé zprvu slušně, později křikem zabraňovali vstupu těm nevítaným hostům z Kozího plácku na dolním konci obce za panským rybníkem. Slovo dalo slovo, po slovech následoval i výprask a rozrušená cháska najednou houfně vtrhla do předsálí. Hudba darmo přehlušovala křik a zvala k tanci. Lid ustrašeně sledoval rozpor, a když se začaly lámat židle a první kus rozbil v sále prostřední světlo, rozutekli se téměř všichni. To bylo podmětem k všeobecné rvačce. V mžiku byla rozbita veškerá světla a v temném sále se účastníci bili, aniž kdo věděl, koho bije.

Mladá Králíčková hned přiběhla domů a s pláčem vyprávěla, jaké je v hospodě Boží dopuštění. Stála potmě u okna a naslouchala, co se v městečku děje. Až sem doléhající křik, rány, cinkot rozbitých oken a létajících sklenic ji tak polekal, že trnula strachy, co se asi stalo s tátou, a posílala pro muže starou výměnkářku. Než se vypravila, vrátil se tatík Václav Roubal domů s rychtářem Václavem Rynešem a dvěma sousedy. Pod paží nesl plechovou krabici, pokladnu bálu, kterou v shluku sebral, a schoval se se sousedy v koutě u studny před hospodou, vyčkal příhodné doby k opuštění bojiště. Přepočítali peníze, uložili je do almary a šli přes odpor manželčin do vedlejšího Soukeníkova hostince ,,Na Šumavě“, kde dokončili neslavný bál poradou o důsledcích.

A dopadlo to dobře. Z výtěžku bálu zakoupili pro osvětlení obce šest petrolejových svítilen, a bály konaly se pak u Soukeníka, který zřídil nový sál a pro léto i kuželnu.

Přišlo léto a s ním i svatoanenská pouť. Přijeli jako obyčejně příbuzní a hosté z celého kraje. Jako všude, tak i u králů byl plný dvůr pryček zavítavších hostů. Bylo rušno a veselo, hosté měli co povídat. Odpoledne po požehnání zašlo se k muzice a teprve po večeři pozdě v noci se rozešli, protože hned ráno po pouti se začínaly žně.

Také mladý hospodář a radní, soused Václav Roubal hned ráno za dobré nálady a zpěvu začal kosit žito na Šáchovnici u Slatiny. Slunce mile hřálo. Po silnici se vlekli líně ospalí muzikanti, kteří, když zaslechli sedlákův zpěv, jako na povel spustili ozvěnou tutéž píseň. To bylo něco! Za chvíli hrála muzika na poli a chasa se všech polí se sbíhala. ,,To Králíček zahajuje žně“, smáli se mnozí, ale na poledne všichni se vraceli s hudbou domů. Mladá Králíčková lomila rukama nad tou bláznivostí, když jí táta přivedl do dvora půl městečka i s muzikou. Ale nezlobila se, vždyť byla ještě mladá a u Králů bylo vždy veselo.

Sotva se skončily žně a odbaveny nezbytné dožinky, už tu bylo posvícení, posvícení havelské. Bože, co to bylo povídání a příprav! Sotva se sešeřilo, vyšel z policajtovny v Záblatí obecní policajt Šperl s ponocným Altmanem a za nemalé pozornosti městeckého lidu a četného doprovodu kluků z celého městečka začali rozsvěcet nové ,,posvícení v obci“, pořízené z výtěžku letošního hospodářského plesu. Prvé světlo rozsvítili hned na rohu hostince ,,U bílé růže“ a ostatní pak podle pořádí. I muzika v sále hostince přestala hráti a hosté vyhrnuli se před hospodu nebo s mnohými vtipy pozorovali to aspoň z otevřených a ovšem už dávno opět zasklených oken. Snad u každé svítilny čekal houf lidu. Jen na Kozím plácku svítilna nebyla - ,,tam ať si svítí, zlostnýma očima.“ Altman do nebes vychvaloval sedláky za to, že mu zpříjemnili službu a pod okny pánů radních tak statečně vytruboval, že ho stará Zrubná dvakrát i s halapartnou hnala o číslo dále.

Petrolejové osvětlení v Chudenicích vydrželo až do 19.srpna 1928, kdy poprvé zazářily v Chudenicích elektrické žárovky. Staré petrolejové svítilny byly sňaty teprve r. 1943, do té doby byly chudenické mládeži terčem ač v nich už jen málokterá tabulka skla byla celá.

Vzpomínka na staré dobré časy ještě žije a tímto ji předkládám i vám.